Jeden z posledních večerů před prázdninami
Autor: Angel de Fox <(at)>, Téma: Aktuálně z EB, Vydáno dne: 27. 06. 2026 21:00Havraspárská kolej zažila netradiční zakončení školního roku. Rituál, plameny a magie, která se vymkla kontrole … nebo to bylo všechno jinak?
Jsou večery, o kterých si myslíme, že budou jen příjemnou tečkou za dalším školním rokem. Večery plné smíchu, společných vzpomínek a přání krásných prázdnin. Přesně takový měl být i pondělní večer 22. června, kdy se ve společenské místnosti Havraspárské koleje sešli studenti na neformálním rozloučení se školním rokem.
Nikdo z nás tehdy netušil, že se z poklidného setkání stane jeden z nejneobvyklejších kolejních večerů, jaký naše kolej zažila.
Večer zahájil primus koleje Damydiel, který všechny přivítal a připomněl, že každý konec je zároveň začátkem něčeho nového:
„Dnes je to taká neformálna rozlúčka s uplynulým rokom… Pre každý nový začiatok je dôležité zbaviť sa toho starého a už nepotrebného.“
Abychom do nadcházejícího školního roku nevstupovali s tíhou toho starého, připravil pro nás symbolický očistný rituál. Na připravené papírky mohl každý napsat vše, co chtěl nechat v právě končícím školním roce – nepříjemné vzpomínky, starosti nebo věci, které už dál nechtěl nést. Někdo se o své myšlenky podělil nahlas, jiný si je nechal jen pro sebe. Nakonec všechny papírky skončily v plamenech kolejního krbu.
Zpočátku se zdálo, že vše probíhá přesně podle plánu.
Jenže pak se něco změnilo.
Jeden z hořících papírků se nečekaně vymkl proudu plamenů a vyletěl z krbu. Než si kdokoliv stačil uvědomit, co se vlastně děje, začal oheň olizovat nejbližší vybavení společenské místnosti. „Ouuu, sakriš…“ ozvalo se mezi přítomnými, zatímco jsme sledovali první plameny mimo bezpečí krbu.
Zprvu jsme tomu nepřikládali velkou váhu. Vždyť šlo jen o jeden papírek…
Jenže plameny se šířily dál.
Nejdříve zachvátily závěsy, poté další části společenské místnosti. Horko bylo čím dál intenzivnější a nejeden z nás začal pochybovat, zda se ještě jedná o obyčejnou součást večerního programu. „Jen aby nám nechytla nakonec celá věž…“ ozvala jsem se. V tu chvíli ještě nikdo netušil, jak prorocky tato slova budou za několik okamžiků znít. Naopak Shaunee se pokusila odlehčit atmosféru slovy: „Uhh, je tu docela teplíčko, jak v nějakém peklíčku.“
Přesto se večer nezměnil v paniku.
Naopak.
Jakoby si každý uvědomoval, že některé chvíle je lepší prožít společně než proti nim bojovat. Kolem plamenů se začaly opékat párky, které nabízel Damydiel, někdo si pobrukoval známé táborové písně, jiní se přidali ke zpěvu nebo dokonce spontánnímu tanci kolem ohně. Přestože plameny sílily, dobrá nálada úplně nezmizela. Lucia s úsměvem zvolala: „Pojďme si zatancit kolem ohne... Jako Jánošík!“ A zanedlouho už se kolem ohně skutečně tančilo. Mezi obavami se stále ozýval smích a drobné vtípky, které dokázaly na chvíli odlehčit atmosféru. A právě to možná vystihovalo celý večer nejlépe – zvláštní směs nejistoty, humoru a přátelství.
Nechyběl ani prostor pro vzpomínky. Povídalo se o uplynulém školním roce, o zážitcích, které nám zůstanou, i o lidech, kteří se po prázdninách vydají jinou cestou. Nejednou zaznělo poděkování kolejnímu řediteli za vše, co pro kolej během svého působení udělal. Byly to chvíle, kdy se mezi praskáním ohně prolínala radost ze společně prožitých okamžiků s lehkou nostalgií nad tím, že jedna kapitola právě končí.
Večer se pomalu chýlil ke svému závěru. Někteří odcházeli v průběhu, jiní zase zůstali až do samotného konce, když se kolejní místnost proměnila v prach. Právě tehdy zazněla tiše píseň, která jako by zachytila všechno, co se toho večera odehrávalo – ticho, vzpomínky, loučení i plameny, které mezitím pohltily naši kolejku. „Mám pokračovat?“ Zeptala jsem se, když jsem na chvíli přerušila zpěv. Cassian jen podotkl, že mám, a naslouchal společně s ostatními, kdo ještě zbyli v kolejce, až celá píseň dozněla.
V té věži zůstalo ticho,
co kdysi mívalo hlas.
Kdo zůstal, nesl víc, než měl,
kdo šel, ten zapomněl zas.
Byly tu věci, co držely dny,
když ostatní šli dál.
Někdo to nesl jen potichu
a nikdo se neptal.
Ve společenské místnosti klid
a krb si pamatuje víc.
Jak někdo tu zůstával déle,
i když už neměl co říct.
Prefekti v chodbách a kroky, co jdou
tam, kde se skládá řád.
A někdy i ten, kdo ho drží,
už neví, proč ho má rád.
Rituál, co měl být světlo,
se zlomil v tichý dým.
A zůstalo jenom ticho,
co mluví vlastním sním.
Věž si to pamatuje jinak,
než jak se to říká ven.
Jako by šeptala potichu:
„Takhle to nebylo jen.“
Teď hoří už jen staré dřevo
a nikdo se neptá proč.
Ten oheň byl jen iluze,
co měla varovat noc.
Slova písně se nesla společenskou místností a na okamžik jako by překryla i praskání ohně. Mnozí z nás, kteří zůstali, tehdy netušili, jaký význam budou mít až o několik hodin později.
Když jsme toho večera opouštěli kolejku, každý z nás si odnášel něco jiného. Někdo vzpomínku, někdo otázky a někdo jen tiché přání, aby to, co jsme právě prožili, nebyl skutečný konec.
Zdálo se, že příběh onoho večera skončil.
Jenže ráno mělo ukázat, že některé příběhy nekončí tam, kde se to na první pohled zdá.
Ráno přineslo do kolejní místnosti úplně jinou atmosféru. Zbytky popela, ohořelé stopy a nepořádek vyvolávaly u příchozích okamžitou nejistotu. Pro ty, kteří se akce nezúčastnili, byl pohled na spálenou kolejku šokem.
„Co se tady proboha stalo…?“ Zaznělo od spolužáků, kteří se akce neúčastnili a mezi prvními vstoupili do kolejky.
„Byl to rituál na zakončení školního roku,“ vysvětlila Lucia. „Měli jsme spálit papírky v krbu, ale zvrtlo se to.“
Damydiel následně dodal klidněji: „Nešlo o skutečný požár. To, co jste viděli, byla silná iluze. Měla podpořit atmosféru večera, ale rozšířila se víc, než bylo v plánu.“
Do situace se také vložil kolejní ředitel, aby zabránil vzrůstající panice: „Prosím, zachovejte klid. Kolejka není zničená. Jde o doznívající magickou iluzi. Potřebujeme ji společně zrušit.“
Krátce nato doplnil: „Není to o jednotlivci. Musíme spojit své síly a iluzorní kouzlo zrušit.“
A tak se začali kouzlit se společným úsilím.
„Illusios revelio,“ ozvala se Mia.
„Illusios revelio,“ přidala se Lucia.
„Illusios revelio,“ zopakoval Damydiel.
„Illusios revelio,“ přidala se Shaunee.
„Illusios revelio,“ zaznělo i ode mne.
„Illusios revelio,“ přidala se také Annleen.
„Illusios revelio,“ přidal se kolejní ředitel, tentokrát už jako součást společného rytmu.
A postupně se přidávali i další přítomní studenti, až se místnost zaplnila jedním společným kouzlem.
Nešlo o okamžité zrušení iluze, ale o její pomalé slábnutí — jako by se obraz spálené místnosti začal vracet zpět do své skutečné podoby.
A právě tehdy se ukázalo, že to, co vypadalo jako konec, bylo jen doznívající stopou silného kouzla, které se dalo zlomit jen společným úsilím.
Korekturu provedla Shuren Dee Kamiki.
Jsou večery, o kterých si myslíme, že budou jen příjemnou tečkou za dalším školním rokem. Večery plné smíchu, společných vzpomínek a přání krásných prázdnin. Přesně takový měl být i pondělní večer 22. června, kdy se ve společenské místnosti Havraspárské koleje sešli studenti na neformálním rozloučení se školním rokem.
Nikdo z nás tehdy netušil, že se z poklidného setkání stane jeden z nejneobvyklejších kolejních večerů, jaký naše kolej zažila.
Večer zahájil primus koleje Damydiel, který všechny přivítal a připomněl, že každý konec je zároveň začátkem něčeho nového:
„Dnes je to taká neformálna rozlúčka s uplynulým rokom… Pre každý nový začiatok je dôležité zbaviť sa toho starého a už nepotrebného.“
Abychom do nadcházejícího školního roku nevstupovali s tíhou toho starého, připravil pro nás symbolický očistný rituál. Na připravené papírky mohl každý napsat vše, co chtěl nechat v právě končícím školním roce – nepříjemné vzpomínky, starosti nebo věci, které už dál nechtěl nést. Někdo se o své myšlenky podělil nahlas, jiný si je nechal jen pro sebe. Nakonec všechny papírky skončily v plamenech kolejního krbu.
Zpočátku se zdálo, že vše probíhá přesně podle plánu.
Jenže pak se něco změnilo.
Jeden z hořících papírků se nečekaně vymkl proudu plamenů a vyletěl z krbu. Než si kdokoliv stačil uvědomit, co se vlastně děje, začal oheň olizovat nejbližší vybavení společenské místnosti. „Ouuu, sakriš…“ ozvalo se mezi přítomnými, zatímco jsme sledovali první plameny mimo bezpečí krbu.
Zprvu jsme tomu nepřikládali velkou váhu. Vždyť šlo jen o jeden papírek…
Jenže plameny se šířily dál.
Nejdříve zachvátily závěsy, poté další části společenské místnosti. Horko bylo čím dál intenzivnější a nejeden z nás začal pochybovat, zda se ještě jedná o obyčejnou součást večerního programu. „Jen aby nám nechytla nakonec celá věž…“ ozvala jsem se. V tu chvíli ještě nikdo netušil, jak prorocky tato slova budou za několik okamžiků znít. Naopak Shaunee se pokusila odlehčit atmosféru slovy: „Uhh, je tu docela teplíčko, jak v nějakém peklíčku.“
Přesto se večer nezměnil v paniku.
Naopak.
Jakoby si každý uvědomoval, že některé chvíle je lepší prožít společně než proti nim bojovat. Kolem plamenů se začaly opékat párky, které nabízel Damydiel, někdo si pobrukoval známé táborové písně, jiní se přidali ke zpěvu nebo dokonce spontánnímu tanci kolem ohně. Přestože plameny sílily, dobrá nálada úplně nezmizela. Lucia s úsměvem zvolala: „Pojďme si zatancit kolem ohne... Jako Jánošík!“ A zanedlouho už se kolem ohně skutečně tančilo. Mezi obavami se stále ozýval smích a drobné vtípky, které dokázaly na chvíli odlehčit atmosféru. A právě to možná vystihovalo celý večer nejlépe – zvláštní směs nejistoty, humoru a přátelství.
Nechyběl ani prostor pro vzpomínky. Povídalo se o uplynulém školním roce, o zážitcích, které nám zůstanou, i o lidech, kteří se po prázdninách vydají jinou cestou. Nejednou zaznělo poděkování kolejnímu řediteli za vše, co pro kolej během svého působení udělal. Byly to chvíle, kdy se mezi praskáním ohně prolínala radost ze společně prožitých okamžiků s lehkou nostalgií nad tím, že jedna kapitola právě končí.
Večer se pomalu chýlil ke svému závěru. Někteří odcházeli v průběhu, jiní zase zůstali až do samotného konce, když se kolejní místnost proměnila v prach. Právě tehdy zazněla tiše píseň, která jako by zachytila všechno, co se toho večera odehrávalo – ticho, vzpomínky, loučení i plameny, které mezitím pohltily naši kolejku. „Mám pokračovat?“ Zeptala jsem se, když jsem na chvíli přerušila zpěv. Cassian jen podotkl, že mám, a naslouchal společně s ostatními, kdo ještě zbyli v kolejce, až celá píseň dozněla.
V té věži zůstalo ticho,
co kdysi mívalo hlas.
Kdo zůstal, nesl víc, než měl,
kdo šel, ten zapomněl zas.
Byly tu věci, co držely dny,
když ostatní šli dál.
Někdo to nesl jen potichu
a nikdo se neptal.
Ve společenské místnosti klid
a krb si pamatuje víc.
Jak někdo tu zůstával déle,
i když už neměl co říct.
Prefekti v chodbách a kroky, co jdou
tam, kde se skládá řád.
A někdy i ten, kdo ho drží,
už neví, proč ho má rád.
Rituál, co měl být světlo,
se zlomil v tichý dým.
A zůstalo jenom ticho,
co mluví vlastním sním.
Věž si to pamatuje jinak,
než jak se to říká ven.
Jako by šeptala potichu:
„Takhle to nebylo jen.“
Teď hoří už jen staré dřevo
a nikdo se neptá proč.
Ten oheň byl jen iluze,
co měla varovat noc.
Slova písně se nesla společenskou místností a na okamžik jako by překryla i praskání ohně. Mnozí z nás, kteří zůstali, tehdy netušili, jaký význam budou mít až o několik hodin později.
Když jsme toho večera opouštěli kolejku, každý z nás si odnášel něco jiného. Někdo vzpomínku, někdo otázky a někdo jen tiché přání, aby to, co jsme právě prožili, nebyl skutečný konec.
Zdálo se, že příběh onoho večera skončil.
Jenže ráno mělo ukázat, že některé příběhy nekončí tam, kde se to na první pohled zdá.
Ráno přineslo do kolejní místnosti úplně jinou atmosféru. Zbytky popela, ohořelé stopy a nepořádek vyvolávaly u příchozích okamžitou nejistotu. Pro ty, kteří se akce nezúčastnili, byl pohled na spálenou kolejku šokem.
„Co se tady proboha stalo…?“ Zaznělo od spolužáků, kteří se akce neúčastnili a mezi prvními vstoupili do kolejky.
„Byl to rituál na zakončení školního roku,“ vysvětlila Lucia. „Měli jsme spálit papírky v krbu, ale zvrtlo se to.“
Damydiel následně dodal klidněji: „Nešlo o skutečný požár. To, co jste viděli, byla silná iluze. Měla podpořit atmosféru večera, ale rozšířila se víc, než bylo v plánu.“
Do situace se také vložil kolejní ředitel, aby zabránil vzrůstající panice: „Prosím, zachovejte klid. Kolejka není zničená. Jde o doznívající magickou iluzi. Potřebujeme ji společně zrušit.“
Krátce nato doplnil: „Není to o jednotlivci. Musíme spojit své síly a iluzorní kouzlo zrušit.“
A tak se začali kouzlit se společným úsilím.
„Illusios revelio,“ ozvala se Mia.
„Illusios revelio,“ přidala se Lucia.
„Illusios revelio,“ zopakoval Damydiel.
„Illusios revelio,“ přidala se Shaunee.
„Illusios revelio,“ zaznělo i ode mne.
„Illusios revelio,“ přidala se také Annleen.
„Illusios revelio,“ přidal se kolejní ředitel, tentokrát už jako součást společného rytmu.
A postupně se přidávali i další přítomní studenti, až se místnost zaplnila jedním společným kouzlem.
Nešlo o okamžité zrušení iluze, ale o její pomalé slábnutí — jako by se obraz spálené místnosti začal vracet zpět do své skutečné podoby.
A právě tehdy se ukázalo, že to, co vypadalo jako konec, bylo jen doznívající stopou silného kouzla, které se dalo zlomit jen společným úsilím.
Korekturu provedla Shuren Dee Kamiki.