Plzeňské adventní setkání

Tento sraz byl avizován již s velkým časovým náskokem, zhruba dvouměsíčním, aby si stihli účastníci ve vánočním shonu udělat čas. Avšak co si vybrat nemůžeme, je nemoc, která nakonec kosila nahlášené účastníky jednoho po druhém a seznam zájemců tak rapidně zkrátila. (Doufáme také, že už jsou všichni opět zdraví a v plné formě!)

Našli se ovšem i tací, kteří si naopak vyšetřili čas na poslední chvíli a přihlásili se mezi posledními, dokonce i ti, kteří neváhali jet přes celou republiku. To ale ničemu nevadilo a počet byl nakonec vcelku hojný.

Sraz byl naplánován na desátou hodinu ranní, avšak další program byl plánován s časovou rezervou a tak jsme se kolem půl jedenácté sešli ve ztížených podmínkách v horním vestibulu na hlavním nádraží - tato část byla poměrně napínavá, jelikož ještě chviličku před desátou hodinou zde byli jen tři lidé. Nakonec se ale, k velké úlevě pořadatelky, všichni sešli ve zdraví a s minimálními potížemi najít ty správné lidi.

Co nám ale nedošlo, bylo to, že nám přeci jen chybí jedna nahlášená osoba, a to Lennroe, na což se přišlo až díky hbitému postřehu Martina Andrewse. Naštěstí spojení s ní bylo nakonec navázáno a došlo ke zjištění, že to bohužel tak rychle nestíhá přijet a přidá se až později.

Namířili jsme si to tedy peškobusem na první stanoviště, které bylo pár minut chůze od hlavního nádraží. Nebylo kam spěchat, navíc jsme s sebou měli hned dva zástupce nadějné nové generace fanouškovské základny Harryho Pottera, kteří se spokojeně vezli v kočárku.

Před budovou lasergame jsme i tak byli s pár minutovým předstihem, i tak jsme však byli vpuštěni dovnitř, vyzvedli jsme si klíčky od skříněk a vydali jsme se do šaten převléci, jelikož zde bylo slušně zatopeno a nechtěli jsme poté nachladnout při cestě na oběd.

Jelikož nás bylo o něco méně, než bylo předpokládáno a nebylo nás dost na dva týmy, byli jsme hned po vysvětlení pravidel přeznačeni všichni na stejnou barvu, aby mohla proběhnout bitva všichni proti všem. V tomto módu jsem hrála poprvé, ačkoliv v lasergame nejsem úplný nováček a nejdříve jsem z toho měla chvíli obavy, jak to dopadne - opak byl pravdou.

Všichni se do hry vrhli doslova "po hlavě"! Naháněli se za každým rohem, občas do sebe bourali a vkládali do hry všechno! Nakonec z toho vylezla docela pěkná zábava, i pro ty, kteří si tuto hru vyzkoušeli poprvé.

Rodičové, kteří zde měli své ctěné ratolesti, se střídali ob hru o herní vestu s příslušenstvím a tak měli všichni šanci si alespoň jednou zahrát.

Nadšeně jsme tak sledovali obrazovku s pořadím jednotlivých hráčů, které se ani moc s postupem času neměnilo, ale na požitku ze hry to vůbec nic neměnilo. Nicméně Kačka s Johnym se stali nepopiratelnými šampiony toho dne!

Zleva: Martin Andrews, Barbucha Kuřavová, Johny Sait, Kačka Valentová, Valentine Merlyn, Naomi Praychild, Teóma Tejedor, Ferda Omáčka, Dachs Carrick, Hugo Pytlíček, Lennroe von Laaberta.

Když už jsme po třech hrách řádně vyhládli, rozhodli jsme se vydat na něco dobrého k jídlu do zamluvené restaurace. Jelikož jsme s sebou ale měli již zmíněné kočárky a silnice i chodníky byly schovány pod notnou vrstvou sněhu, rozhodli jsme se pro cestování pomocí městské hromadné dopravy. Vystoupili jsme kousek od místa určení asi po pěti zastávkách a pár minutách cesty, po několika krocích jsme zalezli do vchodu restaurace San Marino.

Tady jsme pro sebe měli zamluvený celý sklepní salónek v jinak docela obsazeném podniku, takže jsme měli soukromí i svoji obsluhu. Někteří z nás, posilněni něčím ostřejším, jsme si objednali jednu ze dvou polévek v nabídce, někteří počkali až na hlavní chod. Nabídku jídla zde mají opravdu pestrou a tak si každý přišel na své. Dokonce se k nám konečně přidala během oběda i Lennroe. Byli jsme tak konečně v kompletní sestavě! a po kávě jsme se mohli vydat na další bod našeho programu.

Poté, co jsme všichni zaplatili, jsme opustili tento lokál a vydali se nedaleko postavené trhy. Vzali jsme to hezky od vzdálenějšího konce, kde jsme ochutnali horkou hrušku, prohlédli si první stánky a pak se pomalu uličkou ubírali směrem k náměstí, kde již bylo hlavní prostranství s trhy a ostatními atrakcemi. Nejprve jsme si ale konečně udělali společné foto a pak jsme si to namířili hned na plzeňské, ruské kolo. To nás ale už opustili první účastníci a to trojice Kačka, Johny a jejich potomek, tak jsme se s nimi ještě rozloučili.

To ovšem nebyl tak snadný úkol, jak by se mohlo zdát. Jen co jsme si zakoupili lístky, museli jsme se zařadit do fronty, která byla poněkud delší, než jsme čekali. Ale zase kratší, než když jsme odcházeli. Chvíli jsme ve frontě tedy strávili a tlachali snad o všem možném i nemožném, dokud na nás nepřišla řada a nenalezli jsme do kabinek, které se s námi poté vznesly vysoko nad trhy. Výhled to byl opravdu pěkný a jízda, ač byla pomalá, trvala příjemně dlouhou dobu.

Pak jsme prokličkovali kolem pár stánků a dali si půl hodinky rozchod, abychom se v menších skupinkách rozhlédli po trzích a jejich obsahu. Každý si nakoupil, co potřeboval a jelikož už jsme byli zase promrzlí, rozhodli jsme se vyzkoušet nějakou tu kavárničku.

To byl další nelehký úkol, jelikož kavárny praskaly ve švech a umístit někam osm lidí, nebylo jen tak. Nakonec se nám to ale povedlo na druhý pokus a s velkou pomocí obsluhy a s menším stěhováním nábytku, jsme se umístili k pár stolkům a na židle různých druhů. Každý si tak mohl dát, na co měl chuť. Někteří skončili o nějakého sladkého nápoje, většina si dala na chuť i dortík, a tak debata pokračovala dále. Nakonec jsme celý slet protáhli až do sedmi hodin a jakmile jsme zaplatili posilňovací dávku sladkého, shlukli jsme se hned před kavárnou.

Před kavárnou jsme se však ale už rozloučili a popřáli si hezké svátky a vydali se buď ke svým mobilním prostředkům, nebo opět k MHD a rozprchli se domů.

Já tedy doufám, že si všichni tento sraz užili, načerpali vánoční atmosféru, děkuji za takovou účast a hlavně těm, kteří razili z velké dálky a také doufám, že se za rok opět takto hezky sejdeme.

Vaše Naomi