Havraspárské bunkrování: noc, kdy z dek vyrostly pevnosti
Začátek: když se vchod stane překážkou
První se na místě objevil Damydiel von Chaus, ověšený tak obrovským pytlem plným dek, že se při pokusu projít dveřmi zasekl. Přes pytel mu trčely násady od smetáků a situaci zachraňoval kolemjdoucí John van Smith, který ho s úsměvem postrčil dovnitř. Za nimi se objevil profesor Enrique Fournier, který s kamennou tváří přihlížel, jak se kolejní místnost pomalu mění v bojiště mezi dekami a gravitací.
Damydiel s elegancí sobě vlastní vyhrabal z pytle první várku polštářů a dek, rozložil tácek s muffiny a chlebíčky od domácího skřítka a prohlásil: „Tak, vezmite si deky, vankúše, ide sa bunkrovať!“
Damydiel a jeho bunkr
Zatímco Julien ještě přemýšlel, kde vůbec začít, Damydiel von Chaus už měl svůj bunkr hotový. Použil několik dek a polštářů, všechno úhledně poskládal a vytvořil si malý, ale pevný úkryt. Jeho stavba působila nejstabilněji ze všech — žádné složitosti, jen dobrý nápad a pořádek. Když se ostatní potýkali s padajícími dekami, Damydiel seděl spokojeně ve svém bunkru a s úsměvem sledoval okolní chaos. Později, když se Julienovi nedařilo, právě on mu přišel na pomoc a jeho špagát se stal záchranou celé stavby.
Johnův vzorový bunkr
Do výzvy se okamžitě pustil právě John van Smith, který neztrácel čas přemýšlením. Sáhl po několika židlích, přehodil přes ně deku s hvězdičkami, pečlivě napnul cípy a položil si dovnitř pár polštářů. „No tak to si měl říct na začátku, já už mám postaveno!“ smál se, když ostatní teprve lovili materiál. O pevnosti bunkrů měla totiž později rozhodovat kostka. Jeho bunkr byl pevný, jednoduchý a funkční – žádné zbytečné experimenty, prostě jistota. Ostatní mu ho později s uznáním chválili a John se nakonec velkoryse nabídl: „Můžete ho využít,“ řekl, když odcházel vprostřed večera ze společenské místnosti.
Julien a jeho zápas s dekou
Brzy dorazil Julien Evernight, který se při pohledu na Damydiela zabořeného v hromadě látek jen nevěřícně zeptal, zda si nespletl čas a místo. Brzy se však nechal strhnout atmosférou a pustil se do práce. Jenže jeho stavba měla od začátku sklony k anarchii. Deka se sesouvala, tkaničky se rozvazovaly a každý hod kostkou skončil katastrofou.
„Mne padá len jedna!“ ozývalo se zoufale zpod hromady polštářů, když se mu konstrukce už poněkolikáté zřítila. Dokonce se pokoušel pomocí svého vlastního koštěte postavit vznášející se bunkr, ale i ten skončil nezdarem. Ale všichni přítomní ocenili Julienovu vynalézavost. Nakonec se pokusil použít i kladivo – jenže se trefil do vlastního prstu a v zájmu jeho zdraví mu bylo následně zabaveno. Po krátké pauze, během které si cucal bolavý palec, to téměř vzdal: „Tak nič banda, ja to vzdávam,“ pronesl a zalehl pod deku.
Damydiel však přišel na pomoc. Vzal kladivo z Julienovy ruky, popadl špagát a s trpělivostí sobě vlastní přivázal cípy deky k nábytku. „Juliene, toto asi nie je dobrá cesta,“ poznamenal směrem ke kladívku v jeho ruce, zatímco vylepšoval Julienův bunkr, aby začal konečně držet tvar.
Já přináším světlo a to doslova
Krátce poté jsem se do místnosti přiřítila já, málem jsem zakopla o práh a skončila s naraženým nosem a rozesmála jsem všechny přítomné: „Promiňte, zdržely mě vlasy!“ prohlásila jsem, a ještě celá mokrá, jsem se ihned pustila do práce. Přistoupila jsem ke stavbě s inženýrskou precizností – čtyři židle, napříč koště, přes to deka. Opatrně jsem ustoupila a zkontrolovala stabilitu, a pak jsem po hodu kostkou spokojeně prohlásila: „A je to.“ Můj bunkr držel dokonale – jako jediný už se během večera nesesunul.
A protože jsem myslela i na atmosféru, vytáhla jsem z tašky sklenice od zavařenin se svíčkami a každému jednu podala. „Co by byl bunkr bez světla,“ poznamenala jsem s úsměvem, zatímco místnost se rozzářila teplým světlem.
Lucia, fotoaparát a pišingry
Do světlem ozářené místnosti přiběhla Lucia Janulíková, omlouvajíc se, že se zdržela „v mudlosvětě“. Okamžitě vytáhla fotoaparát a začala dokumentovat vše, co se hýbalo – od mého bunkru přes Julienovu improvizovanou pevnost až po Damydiela, který se zabořil do polštářů a spokojeně zavrčel: „Vrrr, som panther.“
Lucia všechny nadšeně dirigovala: „Zlatíčka, vystrčit hlavičky, ať jste vidět… sýýýr!“ Mezitím vytahovala z kapes čokoládové bonbóny a pišingry, které nabízela ostatním. Julien jen nechápavě nakrčil čelo: „Čo je to pišingr?“ „Sladkost, ne kouzlo,“ smála se Lucia, a od té chvíle se z pišingru stal večerní vtípek číslo jedna.
Kostky rozhodují o osudu
Jak jsem již předtím zmínila, o osudu bunkrů rozhodovaly kostky. Zatímco Lucia fotila a já rozdávala svíčky, Damydiel dirigoval házení kostkou – protože jak jinak zjistit, komu se bunkr skutečně povedl? Julien opět nešťastně hodil jedničku, Damydiel šestku („Mám čarovné prstíky!“ zvolal vítězně) a já se s úsměvem přiznala, že můj bunkr už testem prošel dávno. Kostky se kutálely po podlaze, deky padaly i držely, smích se nesl místností.
Závěr večera: úklid, smích a plány na příště
Postupně se místnost uklidnila. Lucia sbírala poslední fotky, profesor Fournier dohlédl, aby se nikdo nepokusil postavit tank, a Damydiel děkoval všem za účast. „Ďakujem, že ste prišli a bunkrovali,“ pronesl s úsměvem, zatímco se ostatní pomalu rozcházeli. Já jsem pečlivě rozebrala svůj bunkr, uklidila vše zpět – stejně jako i ostatní účastníci Havraspárského bunkrování.
Bunkrování skončilo úsměvy, světlem svíček a hromadou dek, které se vracely na své místo. Zůstala po něm hřejivá atmosféra, plná týmové spolupráce, přátelství a lehkého chaosu – tak, jak to u Havraspáru má být.
Protože když se do bunkrování pustí modří, není to jen stavba z dek.
Je to kouzelný večer, na který se nezapomíná.
